Čínská medicína je jedním z vzácných příkladů lékařství, které přežilo v živé tradici několik tisíciletí. Patří mezi komplexní systémy lékařského myšlení a umožňuje nalézat odpovědi na zdravotní problémy, se kterými se setkáváme v moderní společnosti. Od svého počátku přistupovala čínská medicína k člověku z hlediska pohybu a rovnováhy v rámci snahy chápat zákonitosti a jejich souvislosti. Zásady, jimiž se tradiční čínská medicína řídí, pocházejí z přírodního studia člověka, jeho okolí i vztahu mezi nimi.

Hlavní léčebné metody tradiční čínské medicíny 

  • fytoterapie,
  • akupunktura,
  • masáže,
  • cvičení
  • a dietetika

Tradiční čínská medicína má vlastní diagnostický systém zdokonalovaný a ověřovaný stovkami generací po několik tisíc let. Hlavní předností tohoto systému, založeného na koncepci taoismu, je možnost předcházet rozvoji onemocnění vyvažováním dvou protikladných složek v těle - yinu a yangu. Tím směřuje k dosažení potřebné rovnováhy a harmonie.

Tradiční čínská medicína je ojedinělý systém léčení, jehož kořeny lze nalézt v dílech starších více jak 2000 let. Takto dlouhá tradice byla v Číně podmíněna nejen ústním předáváním z otce na syna ale i pravidelným vydáváním knih ediktem císaře, který měl zájem na tom aby se zachovaly a předávaly zkušenosti nejlepších lékařů i budoucím generacím.

Základem tradiční čínské medicíny je prevence

Čínští mudrci se věnovali podrobnému rozpracování kategorií yin a yang zhruba tři století kolem počátku našeho letopočtu. V oblasti přírodních věd a lékařství pak bylo do této teorie vetknuto množství odpozorovaných poznatků z přírody, které i dnes vytváří velmi zajímavou databázi informací o fungování lidského těla v souvislosti s počasím, zátěží a věkem. Člověk je zde vnímán v integrální jednotě se svým prostředím, přírodou, ročním i životním obdobím. Nemoc je chápána jako proces jehož kořínky lze vystopovat daleko před tím než opravdu propukne jeho závažná fáze.

Léčit nemoc až když propukne je podle slov čínského klasika jako: „kopat studnu když už jsme žízniví, kout meče když už jsme napadeni nepřítelem“. Pro lékaře tradiční čínské medicíny spíše platí heslo: „působit na to co tu ještě není“. Odtud vysoce preventivní systém práce.

Ať už se jedná o akupunkturu, čínské masáže, čínská cvičení či fytoterapii spojenou s dietetikou. To vše dohromady spojuje jednotná taoistická koncepce vyšetřování a diagnostiky.

Co je to diagnostika

Čínská diagnostika je propracovaný systém zjišťování zdravotního stavu pacienta. Základními metodami jsou naslouchání, pozorování, dotazování, diagnostika jazyka a diagnostika pulsu. Výsledky jednotlivých metod ústí v určení diagnózy a stanovení léčby. Terapeutovi se z dílků skládačky tvoří pomalu celý obrázek zdravotního stavu pacienta.

Neuvěřitelně dlouhá tradice existence čínské fytoterapie zanechala příštím generacím bohatství desetitisíce léčivých drog, povětšině rostlinné ale i minerální říše, přičemž řada z nich byla užívána i v léčivé dietetice podle hesla: „císaři je třeba podat léčivo tak, aby nebyl znechucen.“ Využití léčivých bylin je jedním z hlavních prostředků léčby a prevence onemocnění tradiční čínskou medicínou.

Každá léčivka má zvláštní vlastnosti:

  • chuť
  • povahu
  • tropismus - působení na meridiány

Znalost těchto vlastností je podstatná pro stanovení správného terapeutického postupu a dosažení léčebného úspěchu. Nejúčinnější formou užívání jsou odvary, kdy je směs bylin ponořena do vody a přivedena k varu. Tímto způsobem se získá tekutý odvar, který je užíván v klinické praxi. Existují i další lékové formy běžně užívané i na západě, které splňují moderní kriteria kvality. Patří sem pokroutky, tablety, tinktury, sirupy i náplasti.

Hlavní výhodou fytoterapie v praxi je to, že pacienti mohou mezi návštěvami lékaře sami používat čínské prostředky a postupně měnit svou životosprávu.

Baňkování je metoda, založená na principu "pouštění žilou". Používala se ve starém Řecku, Indii, Římě i Egyptě. Písemné záznamy o této metodě jsou staré 5000 let. Nejstarší vyobrazené baňky v Mezopotamii 3000 let před naším letopočtem. Baňky používali lékaři, později lazebníci. Po 3.tisíciletí jsou raženy na mincích, náhrobcích lékařů, baňky se dávali i do hrobů. Vyráběly se z různých materiálů - dřeva, bronzu, kovu a v různých velikostech. Známe 2 druhy sázení baněk a baňkovou masáž. Působením baněk dochází k uvolňování svalstva. Vytvoří se podtlak, rozšiřují se cévy a otvírá se cesta pro odplavení usazených toxických látek, které byly zadržovány ve ztuhlých svalech.

Baňková masáž přináší velkou pomoc a úlevu při rozsáhlých napětích v oblasti celé páteře. Při této intenzivní masáži se z tkání vymývají toxické látky, které jsou příčinou špatného prokrvení a tím i svalových křečí. Toto prosycení těla jedovatými látkami zmizí po masáži baňkami vlivem imunostimulujícího působení autotransfuze.

 

   

Moxování je součástí tradiční čínské medicíny, která k nemocem přistupuje na základě celostního přístupu, kdy se sálavým, hluboko prohřívajícím teplem uvolňují akupunkturní dráhy a aktivizují akupunkturní body, čímž se znovu nastoluje rovnováha toku vitální energie a v důsledku toho i schopnost těla napravovat sebe sama a čelit škodlivinám. Moxováním se dociluje prohřátí, zklidnění a uvolnění vybraných míst těla - postižených ploch nebo akupunkturních bodů.

Je třeba zdůraznit, že se k prohřívání používá přírodního způsobu léčby - to jest tepla sálajícího při doutnání nejjemnějších částí mladých květů pelyňku, někdy i v kombinaci s jinými bylinkami.